O čem sním
Tento text jsem napsala někdy v sedmnácti letech. Je zvláštní jak je mi blízký a zároveň vzdálený, mnohé už neplatí, ale přesto vím, že jsem to já. Jelikož je poměrně dlouhý, tak trošku předpokládám, že se nikomu nebude chtít číst, ale dávám ho sem už jen z důvodu vlastní nostalgie.
O čem sním
Ryby..." - nedovedou ovládat své city a nedaří-li se jim podle jejich přání, pak podléhají stísněnosti -"..."- Tito zrozenci žijí intenzivním vnitřním životem, jsou idealisticky založeni a nejraději by se pro své druhy zcela obětovali. Vidí všechny nesnáze, bolesti a útrapy bližních a chtěli by pomoci a všechny jejich starosti jsou spíše starosti o druhé, nežli o svou vlastní osobu. Ale i tyto starosti patří k jejich povaze, nemohou prostě bezstarostně žíti. Při tom však vidí vše spíše černě a proto jsou nespokojeni. Jeví zájem o vše, takže se mnohdy zdá, jako by byli zvědavými. Ale právě tato jejich mnohostrannost je další příčinou neúspěchu, protože nemohou vše vykonati, co by chtěli a tak podléhají pocitům méněcennosti."..." - Pro praktický život se příliš nehodí, protože stále žijí v jakémsi neskutečném světě a tak se dožívají všude a ve všem nových a nových zklamání. A toto zklamání číní z nich samotáře, jimž se ostatní svět diví a nedovede je pochopiti."
(DALDIANOS, Obrázkový egyptsko-persko-chaldejský SNÁŘ, p. 175 - 176)
Mé sny mnohdy se zdají býti ve stejné rovině jako slova vyšlá z pera dávných předků. Ač jsou sny pouhým výtvorem mysli, ovládají můj život a odprostit se od nich nelze. Bez přehánění snění, představy a touhy zbožňuji. Každou minutu, každou vteřinu vytvářejí se stále nové a nové. Není den, kdy nevzniklo by něco krásného, ale zároveň i strašného, co se vloudí do mých myšlenek, aniž by to zaklepalo na dveře zeptalo se "mohu dá?".
Proč sním? Abych utekla světu, reálnému světu bez štěstí a bez radosti, který je naplněn spoustou figurek bez své vlastní identity. Proč musíme být obklopeni tím co nás ničí, ubíjí, proč se s tím nedokážeme poprat? Rvu se, co mi síly stačí, ale můj zápas odehrává se jen v mém světě, ve světě, do kterého nikdo nepronikne. Mé snění je nádherné, už jen proto, že je jen MÉ. A nezáleží na tom, zda je veselé či smutné.
Zajímá vás o čem sním? Není to nic úchvatného, nic nečekaného. Mé touhy jsou stejné jako touhy spousty jiných lidí. A stále se mění, podle nálady, podle toho, která část mého já mě právě ovládá. Rozpor mezi jednotlivými sny bývá mnohdy podivný. Jsou dny, kdy chtěla bych žít jako žena úspěšná, která dokáže svou kariéru dostat až k vrcholu, být uznávanou a vedenou svou vlastní disciplínou. Mám i chvíle, ve kterých mé touhy směřují k rodině, dětem a malému domečku se zahradou, kde kolem mě skotačí psík a dupká na mé bílé růže. Sním ale také o útěku. O útěku od řádu a pravidel. Ráda bych našla odvahu sbalit si věci a najít svobodu v přírodě, v cizí zemi, kde by mě nikdo neznal, nikdo si mě nevšímal a mým jediným cílem by bylo pozorovat chování jiných a přemýšlet nad slovy, která by z jejich úst vylétala jako malí bělásci....aniž bych jim rozuměla, aniž bych jim rozumět potřebovala. Mohla bych se toulat a vykašlat se na konvence, nikdo by ode mě nic neočekával a já bych byla sama sebou. Udělala bych vše, co by mě právě napadlo.....tančila uprostřed náměstí, bezprostředně a můj úsměv by patřil všem lidem, kteří by ho chtěli příjmout, a kterým by to prosvětlilo celý den.
Já sním, stále a stále je to zajímavé. Sním nejen jak nakupuji s plnou peněženkou fialových bankovek, jsem na večírku, který nikdy neskončí, ale i o tom jak ležím na louce nahá a kapky děště padají do mých dlaní či paprsky slunce pronikají do pramenů mých vlasů. Čtu starodávné dopisy určené dívce, tajné lásce nějakého mladíka, který své řádky vpisoval na list pod starým dubem a přitom měl na tváři šťastný úsměv. Tančím mezi stromy. Zpívám ve sklepení, kde každý tón přenese se do mnohanásobné ozvěny. Koupu se v ledovém jezeře uprostřed pustiny, zakryté sněhem. Má zesnulá sestra se opět probudí. Maminka sedne si ke mně a její ruce mě pohladí. Vášnivé polibky muže mě zaplaví, nehty mé do kůže jeho se zaryjí. Zapnu si Ravela a celý život budu vnímat jen jeho dech vnořený do hudby, kterou vytvořil a která mnou prostoupí a nic, nic jiného kolem mě do mé mysli již nevpustí.
Snili jste někdy o své vlastní smrti? Možná se vám to bude zdát naprosto bláznivé, ale já ano. Často si představy obohacuji obrazy smrti...Jaká asi bude, jak proběhne, co po ní nastane. Zemřu pádem z budovy, vteřiny letu se budou zdát nekonečné. Zastřelí mě zbraň, jejiž kohoutek stiskne můj prst. Umřu ve spánku, v malé lodičce plující po jezeře při západu slunce. Napořád spánek mě polapí až mezi větvemi stromu a mihotem listů se paprsky slunce vynoří.
Chtěla bych vědět, co se stane s myslí, mým já, s mým vědomím. Nedokážu si představit, že by myšlenky najednou vymizely a prostě přestaly existovat. Sním o tom, že až zemřu, stále budu. Budu třeba jen malým koťátkem, které běhá po lese a myšlenky mé se v něm znovu zrodily.
Chci, aby nastal ten den, kdy budu skutečně prožívat svůj vlastní sen.
Komentáře
Přehled komentářů
velmi zajímavá a upřímná spověd je spodivem o čem můze tak krásná mladá dívka snít . rozhodně každému mohu doporučit at to přečte dokonce a třeba i 5x kdo hledá najde . xood
velmy zajímavá uvaha
(601skss, 19. 6. 2007 21:41)